Žil byl jednou jeden vladaÅ™ zemÄ› Äeské, a ten pojal úmysl zalÃbit se prostému lidu. Kdo vÃ, zda mu nÄ›kdo z jeho rádců nakukal, že to má udÄ›lat, nebo to udÄ›lal z vlastnà vůle, ale stalo se tak. Nedbaje na riziko inflace vylovil z truhlice na svém sÃdle kouzelný měšec, ze kterého zdánlivÄ› nikdy penÄ›z neubývalo, ani když se z nÄ›j sebeusilovnÄ›ji odsypávalo, a zaÄal sypat penÃzky vÅ¡em bez rozdÃlu, Å™ka, že zemÄ› potÅ™ebuje zdravou inflaci.
Prostý lid bral pochopitelnÄ› plnými hrstmi a vladaÅ™e za jeho poÄÃnánà velebil. Protože až do té doby nebylo zvykem, aby vládcové dávali plebsu nÄ›co zadarmo, tÃm ménÄ› pak penÃze. OvÅ¡em nevdÄ›k svÄ›tem vládne. A tak si lid napÄ›choval rozdávanými penÄ›zi své mÃÅ¡ky i strožoky, a když doÅ¡lo na lámánà chleba, musel se onen vládce porouÄet.
NamÃsto nÄ›j se chopil žezla jeho ponÄ›kud cizokrajný bratr. Ten, s nÃmž lid docela Äasto nenalézal spoleÄnou Å™eÄ. OvÅ¡em i jeho poÄÃnánà bylo podobné. Nejen že ale odsypával poddaným z bezedného měšce, který už pÅ™estával vypadat jako bezedný, navrch mÄ›l i ubrousek prostÅ™i se, ze kterého hostil ty z poddaných, jež nechal uvÄ›znit proti jejich vůli doma.
I tohoto vládce si lid chválil. Jenže mezi zástupy tÄ›ch provolávajÃcÃch mu slávu se objevilo dÃtko, totéž, které kdysi vyjevilo pravdu o nahotÄ› cÃsaÅ™e v jeho nových Å¡atech. A toto dÃtÄ› vyjevilo svÄ›tu skuteÄnost o tom, že je měšec, který se nikdy nemÄ›l vyprázdnit, prázdný, a i na onom ubrousku, ze kterého vÅ¡ichni hodovali, už zůstalo jen pár zbytků.
Lid se rozezlil, a i tento vládce se musel porouÄet. Lid si zaÄal žádat panovnÃka moudrého, který by prospÄ›l zemi mlékem a strdÃm už neoplývajÃcÃ. A stalo se. A co udÄ›lal nový vládce nesoucà jméno po kvÄ›tinÄ›? Stalo se z nÄ›j pÄ›kné kvÃtko. SlÃbil, že bude hůř, aby bylo lÃp, ale bylo vlastnÄ› jenom hůř.
A jak to bylo dál? To už nevÃm. Protože nepÅ™iÅ¡ly-li volby, vládne tu onen poslednà mocnář dodnes. A prostému lidu už nenà do zpÄ›vu.